Jak prožívá dítě smrt?
DOTAZ OD BABIČKY: "Ahoj Klaro, asi už víš, že Vítkovi zemřela babička ze strany maminčiny. Měla jsem Vitka na starost při pohřbu. Byl neskutečně přítomný, neplakal, jen v určitou chvilku dával jemně najevo, že se mu to zdá dlouhé. Rozloučení v kostele trvalo 2 hodiny. Jednou se rozplakal, zřejmě pod vlivem melodie, ktera tam zaznela. Mohla bys neco rict na tema, jak asi proziva smrt dite v jeho veku?"
___
Milá Zuzko.
Jsem neskutečně šťastná za tvůj dotaz. Již mnoho let čekám na to, že se mě někdo zeptá na téma smrti. A proto jsem velmi ráda, že tato otázka přišla. Proč na tuto otázku čekám? Když mě bylo 20 let, byla mi daná možnost projít branou smrti a vrátit se zpět. Tato zkušenost mě navždy proměnila.
Na smrt je možné dívat se z více úhlů pohledu. Z pohledu zemřelého, z pohledu pozůstalých či z pohledu smrti jako takové. V tomto textu se budu věnovat pohledu pozůstalých.
Jak prožívá smrt dítě, přesněji řečeno 4 letý vnouček?
Vím, že pro dospělého je přítomnost smrti v rodině provázena obrovskou bolestí. Je velké množství důvodů, proč tuto bolest cítíme, však jejich společným jmenovatelem je pocit, že jsme mohli věnovat více pozornosti pro sdílení lásky s osobou, která odešla.
Děti takovéto pocity nemají. Jsou ještě stále hluboce spojené s pramenem života, ve kterém neexistuje konec. Jsou si více než dospělí vědomi toku života v jeho základě a proměn s ním spojených. Současně s tím si ještě nestačily vytvořit stavy připoutanosti či nepružnosti mysli. Děti cítí život a proto vnímají hlubokou důvěru v to, že veškerý pohyb a změna v něm, je v pořádku.
Jediné, co je pro dítě nepřehledné a strhuje to jeho pocity, emoce a přirozený stav vyváženosti, je vše, co se kolem smrti děje. Vidí své rodiče, strýce a tety v hlubokém zármutku, cítí velké množství emocí druhých lidí, ve kterých se neorientuje a to spouští emoce či neklid jeho vlastní.
Je velmi prospěšné, pokud se najde někdo v rodině, kdo dítě v tomto chaosu myšlenek, slov a emocí zorientuje. Otevřeně hovoří o tom, co cítí maminka, tatínek a ostatní lidé v okolí. Ukáže, že tyto pocity jsou v pořádku, ale že nepatří k němu samotnému. Že může zůstat v klidu a věnovat se nadále činnostem, které má rád.
Poté, co ustane největší vlna bolesti a loučení, je dobře, aby rodiče věnovali chvilku času a pozornosti na přenastavení dynamiky rodiny. Je třeba vytvořit místo, pro odešlou babičku (např.obrázek na stěně), je dobře zažít společně chvíli, kdy se s ní loučime a děkujeme, že s námi šla životem. Poděkujeme za lásku a sdílení, které jsme s ní zažili. Toto společné rozloučení osvobodí všechny zátěže, které by díky bolesti mohly zůstat v rodině přítomné a vytvoří pocit lehkosti a radosti z toho, že babička je již ve svém novém stavu. My se z toho můžeme společně radovat a pokračovat ve svém životním určení. Její místo s námi však zůstává (vidíme ji na obrázku, cítíme ji v srdci) a kdykoliv k ní můžeme přijít a pobýt s ní. Tento akt, je zrojem slz i přívalu velké radosti. Současně s tím přinese pocit jasnosti a mnohem větší vzájemné blízkosti. Dítě se cítí šťastně, protože jeho původní pocity (že je vše v pořádku) se potvrdí i v odrazu reality jeho života. Cítí mnohem větší důvěru v sebe a velkou sílu. Současně se může zeptat na otázky, které mu doposud nebyly jasné.
Závěrem bych chtěla říci, že smrt je ten největší dar, který jsem kdy v životě dostala. Každý kdo umře cítí a žije dál. Spojuje se s původním zdrojem života a zažívá nekonečné blaho, hluboké štěstí a neskutečné naplnění. Smrt je tím největším orgasmem života a ten kdo odchází, toto vše cítí. Častokrát bývá pro člověka těžké umírání, a proto možná naše společnost vnímá smrt, jako zoufalou věc. Avšak přítomnost smrti přináší to největší osvobození, po kterém jsme v životě prahli. Člověk žije nekonečnou a plnou lásku, kterou celý život hledal. Je to stav úplného spojení se sebou samým a plného pochopení života.
Klara Markuciová